OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jako by současné směřování náladotvůrců z ANATHEMY narazilo do jádra z THE CURE, možná ještě RADIOHEAD a všichni se domluvili, že budou hrát post-rock a indie dohromady. Výsledkem je vyklidněný a současně palčivě naléhavý kytarový základ s ambientními přesahy, pozvolnými melodiemi a trudnou atmosférou. „Silesia“ podobně jako minulé album těchto Švédů s více jak desetiletou historií budí dojem soundtracku z nějakého nezávislého filmu o nevšedních příbězích ze všedního světa.
Dá se říci, že JENIFEREVER je decentní kytarovka, která má při prvním setkání tendenci být intelektuálně laděnou hudbou pro brejlouny v pletených vestách s nejistou sexuální orientací. Určitý odosobnělý britský odér z toho vyplývající, pocítí při prvních vteřinách asi každý. Nicméně pokud se prolomí tato slupka, objeví se za ostrovní naškrobenou bezemoční tváří ledový chlad ze Skandinávie a ten už je o něčem jiném. „Silesia“ dokáže mrazivými prsty tvořit úžasným způsobem podivuhodnou atmosféru, která dává nebývalý prostor vizuální představivosti. Člověk v té hudbě vidí příběhy a obrazy...
Švédové z Uppsaly to vzali za správný konec a výsledkem je hudba, která zní jakoby ji skládal šílený cvok, který chce zničit sebe i svět, jehož sklony i motivaci navždy zlomili a utlumili těmi nejsilnějšími sedativy. Rovná klidná hladina, pod kterou víří nebezpečné spodní proudy a prohání se hejna mořských predátorů.
Velkou zásluhu na celém vyznění JENIFEREVER má kytarista a vokalista Kristofer, který celé kapele propůjčuje svůj hlas. Jeho vokál je sametem potažený smutek, který vás pohladí po tvářích a přitom tam zanechá krvavou stopu. Místy mi stylizací i barvou vokálu vzdáleně připomene něco z Roberta Smitha, jen méně vzdychá a více zpívá. V každém případě dodává skladbám nezapomenutelnou éterickou auru, která je civilní a sváteční současně.
Téměř hodina strávená u nové desky JENIFEREVER je příjemným a nenásilným exkurzem do jiného světa. Ze skladeb nevyvěrá prvoplánová hitovost, a přesto se skvěle poslouchají. Při poslechu mě napadají jména jako JUNIUS nebo GREGOR SAMSA, ačkoliv přímý příbuzenský vztah je jen stěží vystopovatelný. Pro fanoušky skupin, které jsem zmínil v úvodu a na konci rozhodně povinnost.
Parádní, nikam nespěchající post/indie rocková náladovka s velmi silnou atmosférou. Země, ze které kapela pochází se nezapře. Švédové prostě nemají slabých kapel.
7,5 / 10
Kristofer Jönson
- el. kytara, klávesy a vokál
Martin Sandström
- el. kytara, vokál
Olle Bilius
- baskytara
Fredrik Aspelin
- bicí a vokály
1. Silesia
2. Waifs & Strays
3. The Beat Of Our Own Blood
4. A Drink To Remember
5. Deception Pass
6. Cathedral Peak
7. Where The Hills Fall Towards The Ocean
8. Dover
9. Hearths
Silesia (2011)
Spring Tides (2009)
Nangijala (10" EP) (2008)
Choose a Bright Morning (2006)
Iris (EP) (2004)
The Next Autumn Soundtrack & Jeniferever (2003)
Jeniferever (10" EP) (2002)
Chronicles of Omega (EP) (2001)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Monotreme Records
Stopáž: 52:29
Produkce: JENIFEREVER
Prijemna toulka postrockovym Slezskem
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.